Text pro rok 2014

Vyprávění o včelách má magickou moc. Když vypráví včelař osobně, má to až liturgický efekt. Nevím jak v ostatních státech, ale my Češi včelaře milujeme. Umíme jim naslouchat a sejdou li se včelař se včelařem, vesměs spolu nevčelaří. Vypráví a naslouchají si zas a znova. Obdivují tajemné včely stejně jako nevčelařská veřejnost. Liší se snad jen znalostí oboru a ochotou nést kříž utrpení s žihadly a dřinou kolem včel. Fascinace medonosným hmyzem je nám snad vrozená. Jakoby genově ukotvená. Vsadím boty z pravé kůže, že se jednou najde gen obdivu k medonosnému hmyzu v české populaci nadprůměrně četný. Domnívám se že takový včelomilný gen se v těle aktivuje po poblouznění vůní v úle a hlavně opojnou sílou včelího jedu. Tak o tom mluvil náš děda. Měl bolavé klouby a včelín pod kopcem. Ráno vyrážel s kárkou plnou prázdných hliníkových bandasek na mlíko. Opíral se o hůlku a sotva šel. Doslova se šoural. Při včelaření nepoužíval rukavice a mnohdy zapomněl i na včelařskou kuklu. Asi to dělal schválně. To už si nepamatuju. Moc na tom vlastně nesejde. Důležitý byl efekt co to přineslo. Dávka jedu v žilách včelaře musela přestoupit kritickou úroveň. Z pomalého nemocného staříka se stal soptící býk. Zuřivě nadával a dostával se do výkonu. V zuřivosti často s něčím praštil o zem a poměr jedu vůči krvi stále narůstal. Po poledni byl už roztomile uvolněný a vytáčel s babičkou desátý úl. Večer naložil tři bandasky po cirka čtyřiceti kilech do kárky. Přiložil hůlčičku a svižným krokem vytlačil odporně těžký náklad do kopce k domu. Jako mladík. Bez bolesti kloubů. Opuchlá víčka mu přetékala přes oči a on se na svět kolem díval jen malýma asijskýma očima. Jednou si to tak dokvačil s hůlčičkou ke včelínu a už se nestih nechat pobodat. Usedl na schůdky a zůstal u nich do konce. Jo bodavý včely jsou dar. Jako ta naše původní včela černá, co tu kdysi žila. Ta bodala panečku parádně. Jenže prý neměla ráda monokultury, jako je řepka. Raději lítala do lesa na ostružiny, ze kterých není užitek. To vám řekne i malý dítě. Tak se jednoho dne rozhodlo že se takový včele dál kořit nebudem. Dovezla se tzv. kraňka a z rozkazu strany a lidu bylo po včele černé. Byla neposlušná a bodala. Pamatuju si jak děda vzpomínal na informační masáž, co ve včelařských kruzích probíhala. I on sám se nechal přesvědčit že to bude lepší s cizí včelou ze Slovinska. Má delší sosák říkal. A je mnohem výkonnější. Tím dlouhým sosákem dosáhne tam, kam dodnes dosáhl jen čmelák nebo motýl. Bude to naše spása. Děda už tu pár let není a jediná černá včela co tu v Čechách zbyla je ta namalovaná na jeho náhrobku. To víte. Oni ti rytci celá staletí ryli podle vzoru včely černé a proporce té nové včely kraňské ještě neměli v oku. Takzvanou meliferu meliferu (Apis melifera melifera) sice nahradila podomácku zvaná kraňka (Apis melifera carnica), ale včelaři zůstali stejní. Ty nám nikdo z Jugoslávie nové nedovez. Stále jsou to naši staří dobří manažeři opylování a dělníci medných výnosů. Zralí jedinci lidské společnosti pomáhající světu s úrodou plodin. Navíc jsou to nositelé původních včelařských tradic od počátku českých dějin. Ochranitelé bájného strdí. Praotec Čech by byl určitě pyšný. Dodnes patří Česká republika počtem včelařů k nejzavčelařenějším plochám na povrchu Země. Jen to strdí se z úlů jaksi vytratilo. Respektive současní včelaři strdí v úle nesnesou. Je řeč o tzv. divokém voskovém plástu. Včely létavky vysajou sladinu z květů rostlin a v úle ji předají mladším kolegyním. Ty ze sladiny utvoří voskové šupiny a začnou od stropu úlu stavět první buňky budoucího plástu. To aby bylo kam uložit další zásoby. Období rozkvětu rostlinstva náleží jaru a je velmi krátké. Stavbu z vosku a tvorbu zásob na zimu musí včely zorganizovat naráz. Plást z vosku je první úkol pro novou včelí rodinu. Je složený, možná překvapivě, z kruhových buněk o průměru zhruba zadečku včely stavitelky. Ano je to tak. Opravdové strdí začínají hmyzí stavitelé stavět z jako výplň mezi nepravidelně velkými kruhovými buňkami. Včely vlastně šestiúhelníkovou stavbu umět nepotřebují. Stačí jim očekávatelnější kruh. Jen si to představte nebo nakreslete. Nedotýkající se kruhy těsně vedle sebe i pod sebou postupně přibývají od horní hrany papíru. Stejně tak začíná stavba plástu. Roj přilepí první kousky vosku ke stropu dutiny či úlu. Mezery mezi kruhy teď imaginárně vyplňte voskem a jste v plástu. Vznikne rastr podobný šestiúhelníkům. Je to velmi snadné. Vlastně mnohem snazší, než si chceme připustit, protože by to mohlo vypadat, že nám v přírodopise neřekli pravou podstatu věci? Ale řekli, nebojte se. Ono je to ve skutečnosti malinko zamotané. Strdí a život včel na něm je jeden příběh a plásty v rámečcích novodobých úlů je příběh druhý. No, a v přírodopise nás učili o včelách chovaných současným „technologickým“ způsobem. Je to tak. Strdí v úlech našich dědů a otců téměř nenajdeme. Divoké plásty jsou moderním včelařům jen k zlosti. Přírodní vosk je extrémně křehký a láme se při odstřeďování v medometu. Ten zná asi každý. Z dětství. Z filmu. Z vlastní včelařské praxe. Rámečky s medem se roztočí klikou v medometu a med odstředivou silou vylétává ven. Plást pak putuje zpět do úlu. Na takové zacházení je potřeba jiný plást než jaký včely staví v dutinách stromů. Odstřeďovatelný plást není vystavěn jen z křehkého přírodního vosku s buňkami až překvapivě nepravidelnými, různě velkými a ve sklonu šikmo vzhůru, aby řídký med nevytékal v úle a aby se v buňce vyvíjející včela neválela tak úplně na zádech. Mohla by si přeležet křídla, nebo tak něco. Odstřeďovatelný plást poznáte podle kolmo vystavěné buňky umožňují používat současné elektricky poháněné medomety. Elektrifikace včelínů přináší vyšší efektivitu a udržuje tak cenu medu příjemně nízko. To by se strdím nebylo možné. Med by byl výrazně dražší. Byl by pravděpodobně příšerně drahý. Nikdo by si ho za nepředstavitelně vysokou cenu nekupoval a včelařů by pravděpodobně výrazně ubylo. Pak je tu ještě další komplikace, která by nám cenu medu opět zvýšila. Jde o jakousi svéhlavost včel. Představte si, že nejsou ochotné řídit se pravidly včelaře jen tak. Musejí být donuceny včelařovou řemeslností a úlisností, jinak si postaví hlavu a vystaví strukturu divokého včelího plástu různorodě podle pravidel platných tisíce, možná i miliony let. V čem je problém? Je to prosté. Úl si připodobněme ke státu a jednotlivé plásty k městům, ze kterých je stát složený. Deset plástů v úle je vlastně dvacet samostatných městských celků. Z každé strany plástu jeden.V takovém divokém strdí určeném k aktivnímu „městskému“ životu včel najdeme to nejdůležitější pro rozvoj státu někde uprostřed. Je to porodnice budoucích dělníků. Tam vzniká reálná síla zásobovat stát potravinami a případně rojem rozšířit rod. Na okraji pak budou uloženy zásoby s jídlem med a pyl a kousek odsud voda a na okraji směrem dolů se rozrůstá „satelitní výstavba“ vesměs velkokapacitních obydlí. Jsou to buňky pro líhnutí trubců. Ti jsou nedílnou součástí města na divokém plástu. Kromě sebevražedného flámu s královnou z cizího úlu jsou povinni „topit v porodnici dělníků“. To aby nestála výroba. Dělník pak může letět pro sladinu a nebo pokračovat v úklidu, výstavbě, krmení, klimatizaci, donášení vody, propolisování netěsností a samozřejmě obraně úlu. No a právě takto složitě osídlený, pylem a medem naplněný plást mohli naši předci označit za strdí, protože jiné plásty v dávných včelstvech k mání nebyly. Posledních zhruba 100 let se v úlech žije jinak. Doslova moderněji. Včelař si zakoupí předraženou matrici s unifikovanou a pozor tady už čito lidsky šestiúhelníkovou buňkou z recyklovaného lisovaného vosku a dnes i plastu. Plast je mnohem hygieničtější, protože ve vosku se začaly postupem času hromadit pesticidy a spory moru včelího plodu. Vytavený vosk, ještě než se včelám předhodí jako stavební matrice, musí projít chemickým čištěním tak, aby byl prost látek v medu rozpustných. Čistý med je mantra českého včelaře. Vosk je dnes jen zapomenutá technická surovina vhodná tak pro ševce na voskování nití a moderní včely jsou schopné žít i v plně plastových plástech. Však i slova plast a plást jsou roztomile podobná. Co si o takovém bydlení myslí včely? Těžko říct. Ať v plastu či ve voskových plástech z takzvaných mezistěn to mají pěkně nalinkované. Všechny buňky stejně veliké a pravidelně šestiúhelníkové. Porodnice na jednom plástu dole v plodišti. Med pak pěkně v medníkové bedně o patro výš. Tam se královna nedostane přes hustou mateří mříž. Jednotlivé plásty už nejsou samosprávné celky s porodnicí a zásobami. Ve včelím státě je teď nutný nový řád. Co plást to jednotlivá funkce. Co buňka to stejná velikost. Trubci se nemají kde líhnout protože jich údajně netřeba. Královna je inseminovaná a hřát umí i dělníci. Nač trubci v úle. Jsou to darmožrouti, snižují výkon celku. Důležitý je výkon a efektivita. Proto zmizelo strdí z našich úlů. Med produkujeme v plástech z recyklovaného vosku v takzvaných souších. V zimě je stačí třikrát vysířit proti zavíječi voskovému. Ta bestie by to jinak do jara sežrala a na jaře by nebylo kam uložit sladké z dřínů. Je to obdobné jako sířené a nesířené víno. Přece každému to sířené vyhovuje. Jen je tam trochu cítit ta síra. Nic víc. Před nedávnem o tom vyprávěl v rozhlase jakýsi odborník na jídlo. Snažil se najít autentický med. Foodies se takovým lidem dnes říká. Jsou to dobrodruzi co zasvětili život hledání čistých jídel. Zkrátka jeden takový foodie hledal med ze strdí a případně strdí celé. A našel ho představte si. Proto o tom v rozhlase vyprávěl. Doslova vyprávěl o ilegálním včelaření. Neměl na mysli taškařici nazývanou guerilla gardenig a jiné veselosti. Měl na mysli opravdové ilegály. Lidi, co chovají včely na původních divokých plástech a odmítají používat jedovaté pesticidy v úle, tak jak to paušálně nařizují vyhlášky Státní veterinární správy. Ilegální včelař není recesista. Riskuje pokuty v řádech desítek tisíc za rok. Musí se při včelaření schovávat. Je dokonce oficiálně „loven“ organizovanou skupinou svazu včelařů. Došlo to tak daleko že po republice objíždí placená školitelka a školí dobrovolníky jak takového včelaře bez chemie efektivně udat. Trochu to připomíná středověk. Najdete-li neorganizovaného včelaře neochotného skupinové spolupráce, okamžitě ho udejte jako včelaře s podezřením na vážné onemocnění včel. Tak vyznívá její poslání. Mohu-li si dovolit citaci naší inkvizitorky, tak ta v oborovém časopise Včelařství 10/2014 píše, cituji: „Opakovaně o tom píši v časopise Včelařství a vysvětluji na svých přednáškách. Neprovádíte-li „organizované“ léčení danému chovateli a nevíte tak, v jakém stavu jeho včelstva jsou, oznámíte to příslušné veterinární správě, a ta jako dozorový orgán stav chovu dotyčného chovatele musí ověřit, tj. zda, kdy a jak bylo léčeno či neléčeno.“ Konec citace. Dopis veterině je nutno napsat jako udání na někoho, kdo porušuje nařízení SVS, a tím dotyčného bezdůvodně kriminalizovat. Neomezená vláda svazu včelařů z dob ČSSR vzala za své, ale její moc přetrvává. Do skupiny možných udaných spadá každý nedruživý včelař, i když členství ve svazu je dobrovolné, stojí nemalé peníze na příspěvcích a poplatcích za každé včelstvo a právně je za své včely zodpovědný tak jako tak jen včelař. O tom by mohli vyprávět členové berounské pobočky svazu včelařů. Jejich jinak precizní a lidumilný dobrovolný předseda přehlédl datum v nařízení veteriny a zapomněl členy upozornit na nadstandardní požadavky veterinářů. Když to zjistil, jal se celou věc na poslední chvíli urovnat a vzorky od členů urychleně vybral. Odevzdal je jen pár dní po uzávěrce a ukázalo, že jsou všechny naprosto v pořádku. I tak krajský veterinář musel všem jednotlivým včelařům rozdat blokovou pokutu 500 korun. Svaz v ten moment jako by se vytratil ze světa. Je nad nebe jasné, že členství včelařů v takovém spolku je zbytečné. A tak se pozvolna mění svět včelaření od ortodoxních svazáků přes zoufající si nečleny k nelegálním dobrodruhům. Včely mizí z dohledu někde hluboko v lese, nebo ve stodole. Registrace včelaře u ministerstva zemědělství jde snadno zrušit a včelař je opět svobodný. Ví o něm maximálně jeho rodina. Domů nosí jinak voňavý med a vosk potravinářské kvality. Včely chová obskurním způsobem tak jako naši předci po tisíce let. Včelaře divocha navštívil náš rozhlasový foodie. Dostal ochutnat a měl zážitek. Možná by si i koupil plást na domů. Jenže strdí není jen tak k mání. Pokud se pracně probojujete k někomu, kdo zná ilegálního včelaře, můžete si strdí občas i koupit. Cena je ovšem závratná. Počítejte s 1500 korunami za kilogram a s narůstajícím tlakem konvenčních včelařů na „ulovení“ ilegála cena dál roste. Ještě před rokem byla poloviční. Jakýsi černý trh s nelegálním medem je malý a utajený. Ilegální včelař je nejen stíhaný ale i velmi zranitelný. Současné legální technologie včelaření počítají ve 100% s opakovaným použitím jedovatých pesticidů v úle. Včelaři prostě těží tady a teď. Výnos medu určuje kvalitu včelaře. 30 kilo na úl je důkaz zvládnutí řemesla. Jen tací smí být nazýváni mistře . 50 kilo na úl a víc pak vede k obecnému obdivu a úctě široko daleko vůkol. Takový včelař poručil včelám. Doslova se naučil nachytat je na pudu. Celou sezonu jim průběžně podstrkoval staré, již postavené nebo plastové souše. A včely samozřejmě vědí, že stavba probíhá souběžně s donášením sladiny. V úle přece nemůže být suchý a postavený plást. To je jasné porušení kázně a lajdáctví. Urychleně zastaví stavbu satelitních oblastí a plní suchý plást. K tomu velí pud. Královna je bohužel stejně marná po inseminaci ještě marnějším trubcem. Selekcí chovatelů se její úloha zdrcla na pouhé mechanické kladení vajíček do dělničích buněk. Ať je jich kolik je jich. Ať je to plást z loňska nebo předloňska. Med přibývá, dalších dělníků obdobně a čím víc včel, tím víc medu a čím víc medu, tím víc chorob. Na celém světě decimují včelstva roztoči. Malí červení upíři. Líhnou se zhruba čtyři společně s mladou napadenou včelou. Čili. Čím víc medu, tím víc včel, tím víc roztočů a tím pádem pesticidy. A nejen ledajaké. Mírnější varianta pro biovčelaření počítá s opakovaným použitím kyseliny mravenčí v řádu stovek gramů na úl. Ano je to ta kyselina mravenčí která zabíjela při nedávné metanolové aféře. Metanol se v těle rozloží na formaldehyd a kyselinu mravenčí. Ta potom zabíjí. Cca 2 gramy jsou smrtelná dávka pro dospělého člověka. Včelaři do úlu nalijí 200 gramů opakovaně. To je dávka na zabití 100 lidí. V bio režimu. Nebio včelař má další možnosti resp. povinnosti. Musí použít i syntetické pesticidy. Ke kyselině mravenčí přihodí Gabon a fumigaci. Ti pečlivější použijí acetonový aerosol a nátěr plodu štětkou. Obecně se takovému zásahu eufemicky říká léčení. Včelaři si poměrně rychle uvědomili, že používání pesticidů v úle nezní pro zákazníky přívětivě. Nechali si tedy pesticidy výhradně na hubení roztočů certifikovat jako léčiva a med se prodává dnes jako dřív. Je ze dvora a nikdo se neptá jak žily včely. Můj první učitel včelaření říkával: „Když včelaříš, není čas zabývat se včelama.“Ale typický ilegál se rád zabývá včelama. Dokonce mnozí včelaří jen pro včely a jejich roje. Nechtějí med. Chtějí ovoce na stromech a včely bez jedů. Ilegál si nemůže dovolit ten luxus co legální pan otec u domu na venkově. Ilegál musí pracně udržet včely bez napadení cizopasníkem v celé sezoně. Ilegál nemůže opakovaně používat staré plásty po vytočení. Ilegální včelař jednou to strdí z úlu vyndá a už ho tam nikdy nemůže vrátit. Včely staví každý rok znova od nuly stejně jako roj usazený v dutině staré lípy. Ilegál má čistý vosk, voňavý med pro vlastní děti a ženu, ale taky starosti. Je odměněn desetkrát nižším výnosem medu a společenským neuznáním. Jeho včelstva musí čelit obrovskému tlaku roztoči napadených včel z okolí. Jsme přece jen nejzavčelařenější území zeměkoule. Včely se tu potkávají na každém květu. A hlavně! S ilegálem je nuda u stolu ve venkovské hospodě. Vyprávět nemůže, i kdyby chtěl. Z jeho úst nevyšlehne plamen vášně a obdivu k dokonalému superorganismu fungujícímu s jedním vůdcem v tisícihlavém kolektivu za každého počasí a každé roční doby. Ilegál se nesveze na vlně moderního městského včelaření. Ve městě včely neutajíte. Ve městě je zvykem na včely upozorňovat. Je to malý zázrak, kvičí měšťáci. Tak špinavé to město je. Tolik květin se tu pěstuje v technických substrátech a ošetřuje se chemicky. Je to malý zázrak, považte. Med od včel chovaných ve špinavé metropoli je dočista stejně čistý jako ten z venkova. Považte. Včely pro nás všechen ten smog vyfiltrují vlastním tělem a uloží ho do jedového váčku jako „chemickou zbraň“ proti vetřelcům, co by jim náš med chtěli vzít. Takového povyku si ilegální včelař nikdy neužije a myslím, že po tom ani netouží. Včelí bodnutí prožívá jako ozdravnou kůru vedoucí ke známé včelařově dlouhověkosti, ne jako zdroj prudké alergické reakce z cizorodých látek uložených ve včelím jedu. Stejně jako náš děda se včelínem pod kopcem. Buď mu země lehká. Roj je to nejhezčí co ti včely dají říkal. Roj je svatý, víš? Něco podobného si myslela i paní učitelka ve školce, kam vodíme děti. Je to uprostřed Prahy. Usadil se jim tam roj na školní zahradě. Děti ho mohly pozorovat přes sklo barokního okna školky. Jejich gen fascinace medonosným hmyzem dostával první aktivační impulzy. Tedy alespoň do doby než přijeli hasiči a roj udusili v pytli. Ten den jsme potkali roj i my. Usadil se na značce zákaz vjezdu v jednosměrné ulici pod Karlovým náměstím. Bylo to na rohu přesně před vchodem do kavárny. Majitel hlasitě zuřil před podnikem. Že prej tam od rána nebyl jedinej host. Všichni se těch vyrojenejch městskejch včel bojí. Ale nebojte, číšník zrovna odběhl pro Biolit, aby alespoň na oběd byl podnik hostům přístupný. Když jsme se pak za půl hodiny vraceli s dětma ze zmrzliny ve Václavské pasáži, vládl v kavárně i její zahrádce milý kafíčkový mumraj a tisíce městských medonosných opylovačů leželo na chodníku pod značkou zákaz vjezdu motorových vozidel. Svět byl opět legálně bezpečný a v jednosměrce jezdila auta jen tím správným směrem. S pozdravem I ilegální včelař je člověk! Zdraví Václav Smolík

Advertisements
%d bloggers like this: